close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Open your eyes, open your mind...

Příběh

19. listopadu 2007 v 19:03 |  °Povídky°
Zdroj : www.liter.cz (Maro Deives)
Nenáviděla ho. A nemohla být bez něj. Potřebovala ho, staral se o ni, i když nemohla chodit z domu. Byla bezmocná, zoufalá.. a proto jej nenáviděla. Stala se tak zoufalou, že přestala brát léky. Nemoc se začala rychle zhoršovat a chvíle, kdy racionálně uvažovala, by se daly spočítat na prstech ruky. Její rozum se vzdálil z jejího těla. Pozorovala se, co dělá, jak se chová... a divila se.
Často se smála. Byl to zvířecí smích, tolik nepodobný tomu, kterým se smávala v dětství.
Ani si nepamatovala, proč si ho vzala. Chtěla, aby byl šťastný? Nebo spíše potřebovala jistotu a oporu? Varovala ho, že je nemocná, ale on tomu nepřikládal důležitost. Jsi jen náladová, smál se. Postupem času ho smích přešel. Láska však ne. Miloval ji opravdově, hluboce. Věděla to, a taky toho zneužívala. Nechal se. Hrála s ním hry. Podlé hry, kterým nerozuměl, možná jim nerozuměla ani ona, ale bavilo ji ho trápit a on byl koneckonců šťastnen, že ji alespoň něco baví.
Žila ve svém světě. Ve světě, který si vysnila. On do toho světa nepatřil, připomínal jí ubohou realitu, připomínal jí, jakou troskou je a jak úspěšnou mohla být, kdyby nebyla nemocná.. Ale proč používat eufemismy? Byla šílená, šílená a geniální. Jak se to míchá, jen krůček, jen krok.. Věděla, že je nadaná a dobře chápala, že svůj život promarnila. Žádná vědecká dráha, žádný soudní talár. Jen jeho objetí, tak silné, když ji držel, abys se nezmítala po podlaze v záchvatech pláče či hysterického smíchu, tak silné, a přitom tak něžné. Hladil ji po vlasech a šeptal: jsem s tebou, neboj se, neubíží ti...
Jednoho dne ve chvíli jasnozřivosti si všimla, že se mu něco stalo. Čišela z něj nervozita a možná i nějaký, jí neznámý, druh euforie. Mlčel však, bylo zbytečné jí něco sdělovat, něco o ubohém životě ubožáka, jak s oblibou říkala.
Cítila se zrazená, pomyslela si, že ji bere jako svou panenku, jako elektronické zvířátko, kterému se dá včas najíst, aby nezačalo pípat. A tak si další den vzala léky a po velmi dlouhé době vyšla z domu.
Měla strach, aby si ji nevšimnul, neboť znala dobře jeho postřeh v těchto věcech. Vypadalo to ale, že je natolik utopený v radosti, že nevnímá nic na světě. Pak uviděla tu ženu.
Nebyla krásná jako ona, spíš by se dalo říct, že je tuctová, nevýrazná a zcela jistě hloupá. Po rozmluvě s neznámou se však smál, srdečně, tak jako už dlouho ne.
Stačil jí jediný pohled, aby pochopila.
Šla domů a vytáhla analgetika. Smrti se vždycky bála, ale teď nešlo o ni. Šlo o život, který se jí málem podařilo zničit a který zcela jistě zničí, když neudělá to, co má.
Vzala si jeho fotku. Všichni včetně něho si budou myslet, že to za to mohla nemoc, a proto nebudou mít výčitky svědomí nebo podobné hlouposti.
Pohlédla do jeho očí, milých, milovaných... a pochopila, že i ona miluje.
Pak začala soustředěně polykat jedy.
Po špičce nosu stekla slza...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama